Sny zaváta je duše moje tak

Sny zaváta je duše moje tak

jak jabloň plně květy obsypaná;

jich krása nespočetná jeden znak

však společný má: všecka zadýchaná

je touhou po tobě, jež věčně ptát

by chtěla se, zda nejen v jaře tom,

kdy se zemí i sluncem splývá strom,

i pro podzim zda dovedeš mít rád.

Let nečítej, ni smutků prchlých řad,

když první jaro láska teprv světí;

na krásu její mysli, na rozpětí,

jak nejlíp dovedeš, tak měj ji rád –

a radost, která volně k nebi letí,

nech v krvi kvést a v slunci touhy zrát.