SNY

– A tohle se mi zdálo. Vy přec víte –

Nic nevím. – Prosím, když mě přerušíte,

nic nepovím. – Jsem zticha, vzácná paní.

– Tož octla jsem se v širé mořské pláni

na voru jakéms – Sama? – Zvědavosti!

Kol bylo lidí, zvláště dětí dosti –

Ah, děti, víte, to prý starost značí.

A zdá se, právem. Jsou to pojídači

jak chleba, tak i srdce. – To však není

zkušenost vaše? – Ne, to cestou dení

poznatky cizí takhle člověk sbírá,

sto sebere jich, pak z nich uzavírá.

Mé dcery stále ještě dny mi jasní

jak tehdy... – Ovšem, znám to z vašich básní.

Leč k tomu voru. Stranou byly děti

a dorostlí se proplítali v spleti

jak On a Ona by se shledat chtěli,

což světa běh je, aby ovšem spěli

v manželský přístav – Manželství je spíše

sáhnutí v pytel, kde se vine tiše

jediný úhoř v devíti stech zmijí

a z devíti set těchto tragedií

jej vytáhnout – toť, drahá paní, jesti

přibližně šance manželského štěstí.

– Pán kousnut, proto mluví ironicky? –

Z těch pravd nás dva já vyjmul, jako vždycky.

– A teď bych ráda věděla, zda lze mi

sen dopovědít. Svými exkursemi

vy rušíte mě. Snad mé povídání

básnických uší není hodno ani

a směšna jsem v té usilovné snaze –

Naopak. To jen nebásnické saze

padají na tu malbu vaši milou.

Dál, prosím. – Vor ten jakous tajnou silou

se začal točit. Vlny dmou se, syčí,

a ejhle, ministr náš zahraničí

v prostředku stojí, pušku na rameni,

je nimrod? – Nevím. Sotva. Spíše není.

– Zle dívá se, jak snul by něco zase,

a nehnut stojí. Náhle zadívá se

do skupiny těch malých drobných dětí

a strhne pušku, míří, rána letí,

drobounký chlapec se tam zapotácí,

ručičkou mávne, již se s voru kácí

a v rozčeřené vodě mizí. Lidé

začali láti: Z ničeho nic přijde

a střílí děti. Že prý je už dosti

těch jeho všelijakých výstředností.

Že nutno říci mu už slovo rázné –

leč náhle hluk a nadávání vázne,

neb ministr vak jakýs se zad snímá

a směje se, a vak se zdvihá, vzdýmá

a z něho leze hošík zastřelený,

zdráv, svěží. Ale dav ten rozlícený

nanovo začal. Co prý po tom kusu,

ať jde si ministr s ním do cirkusu,

ne k vážným lidem. Jak šla dál ta scena,

já nevím. Procitla jsem. Upocená.

A co vy na to? – Nic. Tak sen si hrává

s troskami dojmů ze dne. Zajímavá

je kniha o tom. S. Freud. Číst-li chcete...

– Vím, že mi tuze rád ji přinesete,

leč nechci číst ji. – Autor – Němec asi?

Tak. Němec. Vážen našimi je časy

a literáty zvláště hodně čtený.

– A důkladný. Že? – Němec přeučený

je vždy jak vůz s kamením těžkopádný.

– Ne, nebudu číst. Němec je vždy fádní.

Leč počkat. Usnu znovu v krátké chvilce,

a nový sen. Mám světlo na postylce

a v celé ložnici mi svítí stěny,

to měsíc plný, bílý, vyjevený,

mi do oken zří. Vedle ze salonu

zní přitlumené zvuky jemných tonů,

kdos na pianě hraje – potom slyším

jak něco blíž jde – krokem stále tiším –

a náhle bolest cítím – jakby lehla

na srdce hmota – jakby břitká jehla

tam vnikla – krev mi vysávala chtivě

oh, to je upír, myslím s hrůzou živě –

leč hnout se nelze – cítím, jak krev plyne,

ten tvor je žízniv, hynu, Hospodine,

tu napadlo mi: říci jedno jmeno,

to jmeno, jež je v srdci zakotveno,

tu drahou bytost, jak ji v duši nosím –

Mně povězte je, paní drahá, prosím!

– Jste zvědav a jste velmi pošetilý.

Vždyť já v té zoufalé a hrozné chvíli

se na ně rozpomenout nedovedla

a věděla jsem: kdybych říct je svedla,

že upír zmizí, že jsem zachráněna –

a všecko marno – paměť ochromena,

rty sevřeny – no, bezmocnost to známá,

jak v těžkých snech už vždycky vládne náma –

Leč napadlo vám přece naposledy?

A povíte je? – Jdete na výzvědy?

Ne, ve snu nenapadlo a teď v bdění

je vyslovit – už důvodu tu není.

Já náhle procitla a upír zmizel,

leč v srdci ještě trvala ta svízel,

až tuze bolelo – má ruka maně

hned k němu jela, k bolestné té ráně

nic nikde tam – leč srdce chvatně bilo

jak nejraděj by z prsou vyskočilo –

A, paní drahá, přece ono jmeno!

– Ne v snu, ne nyní nebuď vysloveno. –

Tož tajemství... A víte, mořská pláně

snu vašeho mi připomněla maně

sen, jenž se mně zdál v noci předevčírem,

též příběh na moři to, smutném širém.

– Oh, povězte, já slovem nepřeruším,

a celou duši postavím k svým uším –

A povíte pak? – Řeknu, co lze říci,

však víte, nejsem velkou odbornicí

v posudku básnických snů – Prosím, prosím,

dost, bodnete-li žahadlem v ně vosím,

což umíte přec. – Račte vypravovat

a chcete-li pak, možno poklonkovat –

Už začínám: Jdou vlny v šíř i dáli,

zelené moře se už takto válí.

A z nich se noří hlavy, bílé ruce,

přikvačí vlna, strhuje je prudce,

ty hlavy znal jsem, vždyť ty ruce kdysi,

jsem líbal... – A že nyní přály by si

pomocné ruky, to vám nenapadlo? –

Zajisté, ale ztrnutí mnou vládlo,

jak vámi, drahá, ve snu vašem druhém.

Tak spjat jím jako ocelovým kruhem

já hnout se nemoh. A ty oči tmavé,

ty šedé, modré, tiché ty, ty dravé,

zří ke mně – marně. V posled povyskočí

z vln hlavička, má blankytové oči,

cestičku v středu kaštanových vlasů,

v těch očích plno odaného jasu.

– Ah, počkejte, teď napadá mi právě,

že zítra nový řád dám svojí hlavě:

cestičku na straně si česat budu,

toť moda nová. Žel, že od Osudu

tu danou barvu očí nelze změnit –

A teď se začly vlny bouřněj pěnit,

ta ručka vzpřahá se, teď pomoz, lze-li.

A už se nad ní vlny uzavřely.

Tu moře zklidnilo se. Už se třpytí.

Já věděl jedno: vhodit v ně své žití

toť jediné, co nyní ještě zbývá –

v tom procit jsem a tíha bolestivá

mi tiskla duši. Co teď povíte mi?

– Že moře zlá věc. Že na pevné zemi

je bezpečněji pro nás jistě oba.

A buďme rádi, že ta mokrá zloba

nás trápila jen ve snu. Ty své vlasy,

jak řekla jsem, já budu česat asi

už zítra jinak. O těch snech pak chci vám

povědít prostě, jak se na ně dívám:

Náš duch, jak všelijací hodnostáři

za dne si sedí ve své kanceláři,

pět zřízenců jej pěkně obsluhuje,

Zrak, Sluch, Čich – u vás smyslů pět to sluje

náš ženský duch jich šest má, snad i více

a proto také my jsme panovnice,

kde otroci vy – žádný protest zatím,

řád světa to. Leč teď se ke snům vrátím.

Ti zřízenci mu stále přinášejí

referát, dojem z věcí, jež se dějí

okolo v světě – šéf je třídí, sbírá,

tu v skříň paměti pilně uzavírá,

tu ležet nechá nevšimnutou kdesi.

Když skončí den svůj, v lůžko odejde si,

i zřízenci se k odpočinku kladou,

znaveni dnem a drobných služeb řadou.

A tu jak v dílnu mistra čaroděje,

(to Goethe, viďte?) učedníček spěje,

jenž velké ambice má v duši lačné

a v dílech mistra břídit hlučně začne,

prohází dojmy, změte poznatky ty,

jež leží tu i jež jsou v skříni skryty,

jak děcko perlami si hraje jimi,

baví se zvukem, lesky duhovými

a vážně, jak to u mistra vždy vídá,

se tváří, ptá se, hlučně odpovídá

i zřízence si vzbudí, zve je k reji,

tož Zrak a Sluch si budí nejraději.

A to je Sen. Když mistr k práci sedne,

tu řádění to málo odpovědné

prohlídne, srovná, nerozhořčen, klidně,

ba, usmívá se docela i vlídně.

Můj výklad, prosím. Kolik potřebuje

stran pro svůj výklad – jak ten Němec sluje? –

Ten Němec: S. Freud. Kniha ta mít může

pět, šest set stránek. – Vizte tady muže

a ovšem Němce. Nestačí můj výklad?

Lze říci více? Prosím, dejte příklad. –

Nic, drahá paní. Spokojen jsem zcela.

A že ty vaše sny jsou báseň skvělá

s výkladem včetně, schopnostmi chci svými

to všecko odít v metrum, slušné rýmy

a vytisknout. – Ah, tak už daleko jste?

Už z cizích snů vám poesie roste?

Z tak všedních dojmů časových a planých

a z ozvěn dnů tak všedních otřepaných?

Což – míníte-li dobýt si tím věnce,

jen račte. Ale bez provenience. –

A nic víc, drahá? Není slůvka ani?

– Už nic víc. Jen to malé požádání:

Mě nejmenovat jako původkyni. –

Dík, drahá paní. Napíšu to nyní.