SNY.

Co všecko chtěla bys, ó duše moje?

Při Platonově sedět symposiu

a zbožně naslouchat, jak sladká moudrost

chví mudrce rtem jako zlatá včela,

a vidět otevřená ústa žáků

med sladký hltající, v zlatý vrkoč

se dívek zabořit v té meditací

a cítit smrt a život – jedna báje, –

jak zvedá jejich harmonická ňadra,

co flétny v předsíni se ozývají

na sladkých rtech, jež práhnou po polibcích.

Co všecko chtěla bys, ó duše moje?

S lví tlamou zdobným klepadlem být, na němž

kdys unavené spočinuly prsty

božského psance. – Večer byl a v Lucce

se tměly ulice, v nichž lidí stíny

v stín splývaly. Tam unavený stanul,

a bušil klepadlem na jedny dveře,

a Monna Gentucca mu otevřela,

a ráda uvítala zbloudilého,

a ráda krb mu otevřela teplý.

Tam used klidný, a co venku vichr

třás okenicí, otvíral on před ní

své listy, cestu Očistcem a Rájem,

a blaze, volno bylo mu v té chvíli...

Co všecko chtěla bys, ó duše moje?

Na Muraně při kvasech Tiziana

být růží, kterou Pocofila zvedla

jí zastiňuje, vějířem jak vonným,

polibky Aretina... Venku vůně

a lahoda vlá noci červencové,

zde jako blesky vtipy střídají se,

a víno kypí v pohárech a život

se rozlévá a bouří mocným proudem.

Pod balkonem zní stance Ariosta

mrouc v sladké hudbě divých políbení,

a potlesk hostů, cynickému vtipu

jenž platí, obé stopí jednou vlnou...

Co všecko chtěla bys, ó duše moje?

U Galilea stát, když při mučidle

svou pravdu hlásal, státi u Kolumba,

když první šťasten křikl: Země! Země!!

Ty políbit bys chtěla Chéniera

na popravišti krví zvlhlou kadeř,

a opakovat nesmrtelné verše,

jichž dozvuk stlumil kročej žalářníkův

a bubnů třesk. – Ty chtěla bysi rovněž

být při tom, z Shelleye když, utopence,

šat sňali, v jehož kapse promočený

byl výtisk Keatse nesmrtelných zpěvů!...

Co všecko chtěla bys, ó duše moje?

Svět celý obejmouti mnohotvárný,

a výkvět lidstva v tom a jeho snahy.

Však nad vše nejvýš chtěla bys, já znám tě,

zřít unavenou, bludnou českou duši

a zdranou k smrti, nad Jungmannův slovník

jak uklání se v neznámé kdes chatě,

a líbá první stránku v svatém dojmu,

a volá k hvězdám šťastná, vykoupená:

Jsme! Žijem! Národ jsme! My budem žíti!

A vše bys dala za to, viď, má duše?