Sobě do památníku.

Ó samotáři bledý, zachmuřený,

stesk po náruči tajůplné ženy

ti kalně zírá z očí rudě mdlých;

kol v žití lásky hravá píseň zvoní,

proud polibků se sladce s retů roní,

a ty smíš líbati jen rty žen prodajných.

Zpěv druhů tvých při víně slávy, štěstí

v tvou hořkou duši výsměšnou je zvěstí

jak blaha cizího vždy ozvěna...

Ty cítíš, jak jsi stráž tu osamělá,

pot únavy ti splývá mdlobou s čela,

jdeš větrem, bouří – klesají ti kolena.

Tak někdy chodce v horách za vichřice

déšť krůpějí šlehává ostře v líce:

a chodec hledí v dálku kamsi níž,

kde v zlatě paprsků se pole vlní,

vzduch modrý leskem div zrak neoslní,

a nad vším rozlévá se požehnání číš.