SOBĚ.

Pracoval jsem dost i bádal,

miloval.jsem dost i strádal,

dosti rozžal hrobních svěc,

za své trpěl, cizí hříchy,

ale jenom úsměv tichý

zbyl mi z všeho na konec.

Vytrhnul jsem zuby hadu,

uštknut, z rány vyssál zradu,

zlobu, posměch, plamen běd,

a z nich – nevím, jak se zdařil –

v písních svých já lék jsem svařil,

všechněm bolům protijed.

Ve dnech mládí, jak už bývá,

zřel jsem, jak mi sláva kývá,

jak mi záře zlatí líc;

zmoudřel jsem však dosti záhy,

dnes, ač třeba v polou dráhy,

netoužím a nechci nic.

A přec jedno. Za vše trudy,

za vše muka práce, nudy,

za vši bolest ostrých střel,

za vši oběť krve, síly,

za ztracený čas, jenž pílí,

jedno jen bych vědět chtěl:

Jeden muk že plam jsem zhasil,

jedno zrno dobra zasil,

jednu slzu setřel s řas,

jeden povzdech stlumil v strasti,

jeden krok chyt’ nad propastí –

a pak rád bych zmlk’ a zhas’.