SOBĚ.

Já jeden nápěv svůj než vydechl jsem jen,

let dlouhých kolik, ach, jsem musil strádati,

a nikdo nechápal, že touhou zakuklen

sen přízně chvěl se v pochyb závrati.

Jak jinak šťastným ten, jenž pro své duše tón

vždy srdce nalezl příbuzně laděná,

jichž milým souzněním v ples jeho vždy i ston

mu vpadla sympathická ozvěna.

A tak mi nezbývá než klidně za vděk vzít

jen lásky odstínem, ač více toužil jsem;

že aspoň tušil jsem, kde nemohl jsem žít,

když králem ne jsa aspoň vyhnancem.