SOBĚ

Svět, umění i srdce lidské v květu

jsem v písni spojil ducha přísnou prací,

nad záhad bezdnem, kde se člověk ztrácí,

chrám mythů sklenul duch můj v srázném letu.

Za náboženství dal jsem soucit světu;

ač písně mé v svět létly jako ptáci,

k myšlénky světlu duch můj vždy se vrací

od číše, přátel, od žen sladkých retů.

Mně člověk byl v svém vítězství i bludu

i s přírodou, z níž věčnost, na mne zírá

jen toho symbolem, co neumírá.

Půl žití v nadšení a půli v trudu

jsem takto strávil v odříkání stálém,

jsa v prachu smýkán vlastním ideálem.