Sobor.

Vysoké bílé stavení,

pět zlatých kopulí se nad ním k nebi zvedlo.

Běl stěn, svit zlata, zvonů znamení

sem duše zmučené a mne též s nimi svedlo.

Skepticky stojím na prahu...

Zář světel, zlata plá, zní modlitby a zpěvy.

A prostá duše padá v nástrahu –

je vším tím zmámena a o světě již neví.

Vysoko v střední kopuli

jest Bůh – leč s lidem dole kněz na jeho místě.

Kdo vzhůru k Bohu zrak by zvednuli

nad kněze dole zde, ti šíji zlomí jistě.

Za knězem Kristus vítězný,

kol něho zlatých světců, andělů jsou davy.

Však mezi něj a obdiv bezmezný

těch duší prostých vítěz kněz se staví.

Maria, matka milosti,

chce úsměvem svým zastřít všecku světa bídu

a rozlít po něm moře radosti.

Leč mrtva jest – jen kněz tu žije z bídy lidu.

Stařenka šedá, ubohá

zde klečí vedle mne a čelem o zem bije.

Chce milost najít u Boha

pro dítě vojáka – a ten snad dávno hnije.

Matičko bědná, šedivá!

Sem nechoď! Prázdno tu a hluše zní to pění.

Kněz na tvůj bol se nedívá

a Bůh? Snad jinde je – leč tady jistě není.