SOBOTA

Kučeravým globem třaslavých stuh

vrou a válí se klubka snů,

a z rozedraných atak Don Quijotů,

– srdnatých atak klikyháky

na králství onoho světa –

koketně visí, půvabně vzkvétá

dekorativní cárstvo.

Samotářův kout, zkad se strastmi člun

vyplul. S posádkou línou vyplul, hladce, hladce přistál,

zacinkav o jejich tvrdnoucí křišťál,

před vyznáními lásky.

Och, o srdcervoucím souzvuku pavoučí kouty hovoří,

když radost, jež táboří

v sobotě anglického týdne, byla je obstoupila!

Zašveholila chvatně, smyčně a švižně

jakásto družná rozpomínka.

Jak aeolská harfa zalhaných stonů.

Jak nevinný dítěte škyt, jež spinká

uprostřed orgií vibrionů.

Sobota anglického týdne.

Chytré aperitivy, chytré, smavé

– duhy rub –

kuplířky žvavé a vyzývavé

rhytmicky tleskají k farandole

večerních zálusků,

a slečna pokladní taktuje prstem,

taktuje trestem,

taktuje v kole

za vlání číšnických ubrousků.

Zrcadla vězní vichřice pohledů,

které dost rychle neutekly,

padly do chtivých očí, padly do vlčích jam

(na jedné pohovce, kde se vtírá

falešný aubusson, odumírá

zrazené lásky slib hlavolam),

a nedružná kocábka opilého hosta

brázdí, brázdí moře trpkého octa,

napiavši velikou plachtu z novin

(stránka sebevražd),

kouř čadících tužeb opřel se do ní,

ana křivou stopou

úhorových brázd

fičí

slotou.