Socha.

Dej radu, ženo, syn můj chor,

a zle mu lékař tuší,

vší jeho péči na úkor

má rozdvojenou duši.

Když úplňkem se jasní noc,

jen málo trvá v spánku,

ven tajemná ho nutí moc

v sad, k soše do altánku.

Té líbá rty a tvář a skráň

a líbá zas a znova,

až divem usmívá se naň

ta žena úbělová.

A vroucně objímá ji hoch

a k ňadru se jí vine...

ach, hrozný neduh se ho zmoh’,

ó pomoz, než mi zhyne!

„Zle na tom syn, nuž, slyš a suď

je bez síly a vůle,

půl žití skryto soše v hruď

a jemu také půle.

Jdi, ostrý vezmi kosatec,

a co ti stačí síla,

té, jejíž syn tvůj zajatec,

v ráz prsa protkni bílá.

Tři kapky – bohatý jak hrách

hned na srdci se zjeví,

ten s rudým vínem smíchej nach,

by pil... však co, ať neví.

Leč neukápnout, paní, hleď

tak smíšeného vína,

sic hůře bylo by než teď

jak pro tebe, tak syna!“ –

Šla paní v altán v noční čas,

a doždala se krve –

hruď sochy chvěla se, zrak třás’,

rty zbledly víc než prve.

Číš paní mísí druhý den

a synovi ji nese:

„Pij, drahý, budeš uzdraven...“

leč ruka se jí třese.

Když pohár vzal a na rty dal,

níž zlatá krůpěj klesla,

z ní – div – keř růžný vyrůstal,

a poupata se vznesla.

Prut keře každý jako had

výš tyčí se a vzrůstá;

rve trním juna, v před i v zad,

leč květ mu líbá ústa.

Vždy víc a víc keř rozbujen,

vždy víc a více pučí:

květ dýše srdci vonný sen,

a trní hlavu mučí.

Jak omámen je, líbán, rván

a v těžké hyne muce,

ven potácí se pod altán

a k soše zvedá ruce.

„Ó pomoc!“ Běda, sochy tvář

se těžkým žalem trudí;

lesk očí znik’ i čela zář,

a krev se proudí z hrudi.

Vzkřik; jako blesk ho srazil bol,

leč ruce jak by skuty

jsou úbělových nohou kol

jak ondy obemknuty.

Kde nalezen, tam pochován:

té sochy u podnože;

kryt růžemi jest její stán

i mládce temné lože.

Máť zoufala; pust dům i sad,

a není-li zvěst licha,

za máje nocí posavad

v tom altánu to vzdychá. –