Socha Svobody v New Yorku

Nebe zrcadlí se v moři smavém,

krásný den je, pěkná pohoda.

V zlaté záři slunce nad přístavem

stojí americká Svoboda.

Světlo klouzá po hladině vodní,

New York City mizí za námi.

Atlantické moře v boky lodní

rytmickými bije vlnami.

Na lodi jsou lidé namačkáni,

různé typy, různé manýry.

Vsadil bych se, že z nás jeden ani

nemá ještě první papíry.

Jsou zde muži, ženy, dítky, starci,

pestrá to a hlučná společnost.

Vojíni též. Mezi nimi arci

dívek mladých možno zříti dost.

Dívky pruhy pod očima mají,

v očích hvězdy plné rozmaru.

Hvězdy, pruhy! Tytéž barvy vlají

na přídě na lodním stožáru.

Přistali jsme. Výspa tato nízká

nevyniká krásou přírodní.

Poznáš zde však, jak vypadá zblízka

socha Svobody s tou pochodní.

V ruce drží knihu, chec-book asi,

stavba těla velmi masivní.

Nabaživ se její vnější krásy

toužíš poznat, co as vězí v ní.

Pro Svobodu vše chci v sázku dáti!

Tři sta stop jsem stoupal do schodů,

abych moh až k jádru prozkoumati

veskrz americkou Svobodu.

Vnitřnosti jsem její prolez celé,

nedbal potu ani únavy,

po železných schodech stoupal směle

od noh vzhůru přes břich do hlavy.

Co v ní vězí, vše jsem poznal šťastně.

Vím si rady teď, když náhodou

někdo se mně zeptá: Jak to vlastně

je s tou americkou svobodou?

Mohu říci: Stojí nepohnutá,

pochodeň svou tisknouc do ruky.

Uvnitř ovšem prázdná je a dutá

jako všechny lidské humbuky.