Socha u lesa.

Krajem lesa světec stojí,

na svět ven se dívá z chvojí,

v sněhu, ledu

hledí v luh na holou bědu.

V bradě mráz a jíní v skráni,

hrstku suchých proutků v dlani,

vítr hvízdá

do prázdného v loktech hnízda.

Ale berla

jediná je pravá, zmrzlá perla

a jeho tvář smavá

spokojeně jaro očekává.

Šel jsem tady kolem něho,

ale každý má dost svého –

ale, svatý, jistě,

jaro chtěl bych prožít na tvém místě!

V stínu chvoje, úsměv v zraku,

v loktech hnízdo pernatících ptáků,

v dlani proutek v květ ženoucí líče,

u nohou petrklíče. –