SOCHA V POLI.

Už večer vstal. Tak nebesa se klenou,

jak lidé praví – moře bez hrází...

Svou vlastní trýzeň letmo zobrazenou

ve běhu mračna duch můj nachází.

Už tmí se lán i socha v poli chudne

a její ústa ssají vánku proud,

jsou sečteny dny románově bludné,

u této sochy hodlám usednout.

Má vlastní trýzeň! Mračno, které kvapí,

jež ve hvězdách co stín se mihotá!

Toť socha v černé, zoufanlivé kápi,

jež vyjmuta je z toho života.