Socha

S Marie Panny teče zlatá zář,

na zlatém šatě zlatý pramínek.

Úsměvem zlatým zalita je tvář.

Tak na sloupu se zdvihla nad rynek.

Zapomenuta v městském ruchu je,

vyhaslý odkaz dávných staletí.

Barokní socha spásu slibuje:

nad země trudy k nebi dospěti.

A dole pod ní auta skřípají,

v přeletu víří kolotoče cen:

v městského žití hlučném mumraji

na cifru, na groš pohled obrácen.

Co dáváš? A co ty? Co kořistí

být může zítřka? Co je dneška díl?

Sta hladovců se touží najísti,

když jeden křičí: Já se nasytil!

Špinavé vlny z bank a tržiště

sem zalévají starý podstavec.

Dnes chleba kus! A zlato! Napříště

snad ideál jak nadbytečná věc!

Upřený pohled sochy zlacené

se léta dívá k modrým oblakům.

Je nepohnuta. Kol ní přežene

se pomíjivý světa svár a šum.