SOCHA.

Báj v mysli kruh jest, když se voda zčeří,

mdlá hlava klesá, ale srdce věří.

Juž osmý rok se v kláštera zděch tají,

leč poklid, po němž toužil, jest mu bájí.

Jak ztracený sen, něco nosí v duši,

chce vyslovit jej, ale zas jen tuší.

Jak tajeno by cosi těmi zděmi –

rty otevrou se, ale jazyk němý.

A chodí chodbami a chodí sadem

a pláčem duši, tělo trýzní hladem,

a vstává s lože, před oltářem kleká,

ba juž se tluku svého srdce leká.

Tak jeseň mine, mine zima dlouhá,

a v srdci jeho stejný žár i touha.

Hle, jaro! vůní dýchá pažit mladý;

byl večer juž, když zbloudil do zahrady.

A nevěděl, kam noha mdlá se pouští,

dál v husté loubí, dále v šeré houští.

Zeď omšená tu náhle před ním vstává,

jak milý chlad tu a jak svěží tráva!

Přes omšenou zeď jasmín v plném květu

své větve sklání; brouk i motýl v letu.

A vzduch tak plný vůně opojivé,

jen pták na větvi zpívá v ticho snivé.

Tu novou mukou v něm to vzkypí náhle,

leč nadarmo! slov nenajdou rty zpráhlé.

Cos divným leskem ve očích mu hárá.

Ten ptačí zpěv, ten jasmín, ta zeď stará!

I sahá k srdci, kleká rychle k zemi

a tlačí se blíž ku zdi haluzemi,

a rozhrnuje květy s vonným dechem,

a slyší, jak mu srdce buší spěchem,

a větve trhá, rve, seč jeho síla –

ha, jaký zázrak! před ním socha bílá.

Ve staré zdi, kde stín a světlo v boji,

v jasmínu květech socha ženy stojí.

Tak svůdně třpytný je ten mramor těla,

jak boží myšlenka by jím se rděla.

A mnich se chvěje a po soše sahá,

on nevidí, že je to žena nahá.

On kleká před ní jako před Madonnou,

a v horkých slzách jeho oči tonou.

V těch tazích tváře, v oblých tvarech boků,

zde všecko jest, co hledal devět roků.

Z těch sličných údů divá něha dýchá,

ta ňadra dmou se jako hudba tichá.

I líbá sochu, sedne si k ní v trávu

a do klína jí sklání horkou hlavu.

Svět řecký před ním v plné kráse stanul

a jak div boží v jeho duši skanul.

I leží tu; jak větry listím hrají,

co neznámých mu vypravují bájí!

I zdá se mu, že mysterium krásy

spí v jeho duši pro budoucí časy,

že věky stár jest, že jest stále vesna,

že nad ním letí maenad vřava běsná.

Jich slyší Evoe! ba cítí v spaní,

jak jejich vlas se dotknul jeho skrání.

Teď šťastným jest, on neví, že se stmívá,

co duší zval, to slavíkem v něm zpívá.

Kde srdce měl, tam vonná růže hoří

a květ svůj houpá v lásky věčné zoři.

Hle, z tváře plá mu odlesk věčné krásy,

a jasmín s rosou padá v jeho vlasy.

Báj v mysli kruh jest, když se voda zčeří,

mdlá hlava klesá, ale srdce věří.