Sochař.

Stojí tu hotov práci započít.

Však jako sfinga stojí nehybně,

v levici dláto, v pravé kladivo

a zírá před se ztopen v myšlenky

na šedý balvan hrubý, nerovný,

tak šklebící se, plný dutin, hran,

jak vyrvali ho skály útrobám

přes odpor všecek. Hus a Jeroným!

V tu mrtvou hmotu život vdechnout má,

v to mrtvé srdce skály ztrnulé

vlít živá srdce velká, obrovská,

jež celý národ sepnout dovedla

svým nehasnoucím lásky plamenem,

má Víře, Lásce vztyčit ideál,

ukázat světu symbol pevnosti,

má němé skále jazyk rozvázat,

by promluvila činů dramatem

a zahřímala troubou anděla

v ty davy spáčů v brokát zhalených

a v těžké látky zlatem protkané,

jež každý plápol srdce udusí

a každou prosbu k Bohu strhnou zpět.

Má docílit, by kámen promluvil,

jak kněz jen v hávu všedním, prostičkém,

však s drahou řečí rodnou na retu

můž’ větší divy skutků vykonat,

než divným slovem v zlata záplavě,

jen srdce je-li plno zbožnosti

a čisté lásky... Hus a Jeroným!

A sochař vzhlédl v němé extasi

v azurnou klenbu k trůnu Velkněze

a vzúpěl hlasem plným důvěry:

Ty, Pane, který hájíš Nevinnu

a bílou liljí věnčíš Čistotu

a vyznavače Pravdy korunou

Své dobroty a lásky oblažíš –:

Ty veď mé dláto, veď mou pravici,

ať život vkouzlím v tahy kamenné

těch Mučenníků svatých za pravdu,

by hanu vmetli těm dnes do tváří,

již kdysi jim v tvář hanu metali,

by jejich v nebe zbožně vzpjatý zor

jim ukázal, že v duších „kacířů“

víc plálo k Bohu čisté zbožnosti,

než v klopících se zracích pokrytců,

sršících hřích i v místě svěceném.

Ty, sil mne, Pane, v práci přetěžké

a vlej mi pružnosť v páži ztrnulou,

ať vzplane aspoň odlesk činů těch,

jichž duší byli Hus a Jeroným

a za něž svět je vydal plamenům...

A sochař vznesl výše kladivo.