SOCHAŘ A BÁSNÍK.

Zřít na svůj sen, jenž s odhozeným dlátem

dnes konečně vstříc z mramoru mu vzplanul,

mdlý, rozechvěn před výtvorem svým stanul,

sta pochyb v srdci zimničným štván chvatem.

V to tělo ženy, v nadšení jak vzňatém

jíž na rtech ples by Euhiův tanul,

co kouzla horoucí své duše svanul,

jak v květech růží na Zuleichu Hátem.

V ráz boří vše, zas uštknut hlodem hada.

Vzkřik třese dílnou: „Mrtvá, žel, vše hmota,

stín chorý v posměch k jasu vidin věsím!“

Tak myšlenek svých těla též se děsím,

a co má duše v síti nud se motá,

prach neplodný jí v tvůrčí křídla padá.