SOCHAŘI, jenž modeloval Madonnu pro vesnický kostel.

Den ke dni toužebně jsem, druhu, na tě zřel,

jak z hlíny beztvárné jsi kouzlil formy těl,

tvá ruka tvůrčí zápasila s Přírodou,

pod prsty tvými rostlo tělo jemně

jak čárem vykouzleno z vlhké země

linií hřejíc lahodou.

Teď tvoříš Madonnu!... V tom věku strpčení

a pochyb, nevěry máš dosud nadšení,

a v době skepse, v níž se mísí škleb a vzdor,

kdy žena přestává již býti ženou,

ty, druhu, tvoříš s duší roztouženou

Madonnu, – čisté ženy vzor.

Na vonném venkově náš selský, snědý lid

vždy v dumách strastí svých se přijde pomodlit

k tvé soše, příteli!... A dívka v zardění

té krásné Marii sen lásky zjeví,

k ní vzlétnou starých mužů prosté zpěvy

v neklidné době přede žní...

Můj druhu, šťastnější jsi nežli poeta,

jenž nikým neslyšen jak skřivan povzlétá,

nad ruchem města nervósním svůj pěje sen

v té době, kdy juž básně přežily se,

kdy čte se verš jen z nudy v časopise

v dusivém kouři kaváren!