Sokol.

Jednou kdesi

Mezi divokým lesy

Chytil ptáčník zeleného sokola;

Ale černou krutostí jsa jatý

Oškubal mu – nestydatý!

Krásná křídla oškubal mu –

do hola!

Pak, donesa ho do svého bydla,

S havranem do jedné dal ho klece.

„I vítej mi, brachu!

Jak sem přicházíš? no povídej mi přece:

Byl jsi chycen? zakusil jsi mnoho strachu?

A co tě sem přivodilo?“

Načež jemu sokol vece:

„Náhoda.

Tam, kde dosti volno bylo,

Štěstí kvetlo, nebe blaho lilo,

Zdála se mi chybovati –

Svoboda.

Opustiv dnes

Černý les,

Černý les, svou vlast,

Byl jsem chycen, cítím strast. –

Ptáčníkovi ale pomstím já se přece;

Budu ptákům, až tu lítat budou okolo,

Okazovat svoje úzké sídlo,

Budu vystrkovat svoje křídlo

Oškubané na holo,

A svůj trudný osud vypravovat z klece.“

Nejsměšnější lidé na světě jsou blázni;

Po nich – ani nevím jak jim říkají –

Kteří, jako já, co pozdě pykají

V bajky slétajíce – básní!