Sokol.

Čáp se vrátil z ciziny,

Hnízdí na stodole,

Ale bojovník se domů

Nenavrací z pole.

U husté však dubiny

Vidět čerstvých rovů,

Vidět kříže dubového

Na hrobu tam novu.

Sokol jeden z ciziny

Na ten kříž si sedne:

Truchlivý se hlas tu k němu

Z nova hrobu zvedne:

Pověz, věrný sokole,

Viděls děvu čilou?

Viděls druha dověrného,

A mou matku milou?

Viděl milou matku tvou,

Děvu, druha viděl:

Ale ze všech jen tvůj sokol

Hledal těchto sidel.

Teplí vanou větrové,

Tresť se větrům kloní,

Děva tvá jest zasnoubena,

Švárný muž stál o ni.

Májový byť roztál sníh,

Ještě potok zbývá:

Vezmi meč můj, nes jej tamo,

Kde druh věrný dlívá.

Viřiď, sokole, že Turek

Zabil druha jeho,

Smrt mou pomstí on, a matce

Sleví hoře zlého. –

Lukami se řine potok,

Dokud neoddělen:

Matku vyhnal druh tvůj z domu,

Od ní jen jsi želen.

A tvou děvu – tu si vzal

Za svou věrnou choti,

Sokol tvůj se o samotě

Širým světem sotí.

Kloní-li se měká tresť,

Potok-li se dělí,

Májový-li sníh i taje,

Vždy mne země želí!

S košilí mou krvavou

Zaleť k matce mojí,

Pověz jí, že s ní i v hrobě

Její syn se kojí.

A když ona na oba

Klnouc zývá běsa,

Turka pak a meče jeho

Volá před nebesa:

O, toť jistě sirný déšť

S oblaků se leje,

Země zlobochům těm nikdá

Hrobu nepopřeje!