SOKOLÍCI.

Na horách, lesích pospolu

rodina mladých sokolů,

a hnízdo jako na stráži –

běda! kdo sem se odváží.

Má každý sokol růžici,

to zahnutou svou šavlici,

a má on srdce citlivé,

to k Turku vrahu nejdříve.

Běda mu, běda! Turčínu,

jenž vzbloudil v jeho rodinu:

tu blýskne sokol ramenem,

zchvátí ho jeho plamenem.

A na horách a na lesích

jaký to potom slyšet smích!

a skaliny zní dokola,

že břitký jat’gan sokola.

Zajel si aga na hory,

na hory jejich komory –

však má on zbraň a vzácný skvost

a Moslemínek dosti, dost.

Nezná se aga na lesích,

a do kola jaký to smích!

tu hnízdo jako na stráži –

běda! kdo sem se odváží.

Kol ohně sedí pospolu

rodina mladých sokolů,

a po těle všem ze strany

tu řinčí ostré jat’gany.

Zhlédl je aga, zhléd’ je sbor

a nepomyslel na odpor,

zhlédli ten dlouhý v kole řad

a chystali se na výpad.

Nepřijel aga nikdy zpět,

nikde ho zpátkem nevidět –

jen v prostřed kola na tyči

jakási lebka visící.

A znovu ples a čilý smích

na horách slyšet na lesích;

a Mosleminky pospolu

s rodinou hýří sokolů. –