SOKOLOVÉ VLASTI

Přes oceán, jenž v dálku nekonečnou

v tvář hvězd posílá svoji hymnu věčnou,

kde ptáka křídlo umdlí dlouhou poutí,

kde vlna, kterak roste a se hroutí,

sta hrobů otvírá ve každé chvíli,

přes pralesy, kde borovice kvílí,

přes pusté stepi a z farm osamělých,

kam nezbloudí krok lidský v týdnech celých,

z měst obrovitých mravenčího ruchu,

kde v shonu paží tisíce i duchů,

kde jako v kotli čarodějek pojí

se vášně, snahy, zlo a dobro v boji,

kde nade hmotou velká, kyklopická

a neobsáhlá vládne síla lidská,

od divů přírody, od divů lidí

jsme přišli k Tobě, pro niž láskou pláme,

Tvé oko v hloubi našich srdcí vidí

a Tobě v chvíli svaté přísaháme:

Chcem zachovati svatý jazyk dědů

svým dětem a svým vnukům v ryzosti,

by jako v Mekku v našich kroků sledu

též k Tobě putovali s radostí.

Chcem zachovati otců staré zkazky,

by s hrdostí se Čechem zval náš syn,

a v ruce topor, na rtech píseň lásky,

se tulil jak my, matko, ve Tvůj klín!

Chcem zachovati k bratrům lásku dělnou,

jež nikdy svoji nezavírá dláň,

leč v srdcích vzkvetouc v růži nesmrtelnou

na oltář Tvůj svou ráda klade daň.

Chcem sílu otců vnukům odkázati

a její vzkaz přes hory přes doly

má jako bouře vítězící vláti

a nezdolný jak peruť sokolí!

Chcem na dně srdce jako démant ryzí

Tvé jméno nést jak spasný amulet

a štěstím zvát, na lemu Tvoji řízy

mdlé skráně sklonit v smrti naposled!

To přísaháme, dělejte, co chcete,

vlast v srdcích máme, tu nám nevyrvete.