Sokolu.

Ty, svatý ptáku, znaku naší síly,

v svůj ostrý zob a nepodajný spár

chop těchto mojich chabých veršů pár

a zakruž s nimi k slunci nad mrak bílý.

Ač chabé jsou, přec mají tep mé žíly,

je štěstí v nich, však také v nich náš zmar;

ty kdybys dal jim síly, ohně dar,

tož možná, že by potom působily!

Ó působit! Být bratrům maják, stráž,

jim na rtech jásat, truchlit v jejich bídě,

jít první v boj, být slední v puklé přídě,

když vstává vrah, hřmít: Sta se paží vzpaž!

a za Vlast s Viktoria! v rtech mřít v boji –

viď, sonete, to touhou tvou i mojí.