Soku mému, po prvním vydání „Sněmů Zvířat“ r. 1841.

Ty mne viníš, že proti snaživým věku bojuji cílům,

zač prý největší muži prolévali krev. –

Křivdu činíš mi, jiný mé bájce přičítaje záměr;

svým šípem kaleným k terči jinému biješ.

Znám věku cíl, tvůj cíl neznám, mým pravda je cílem;

za tu, za víru a vlasť svou třeba krev vycedím.

Ctím svobodu všem stejně drahou; libovůli se příčím.

Zákon je můj velitel; svévole práva je vrah.

Co svobodou Ty zoveš? jsili svůj? a přeješ-li, abych též

já byl svůj? a druzí by svoji rovně byli?

Já válčím proti výstředním mudráctva lichého

nesmyslům; směji se chloubě i pýše duté.

Zlost kárám zarytou; na neřest horším-li se někdy,

hněv můj jest buzené práva citem vědomí.

Temnilcem jsem Tobě, Ty osvěcenec! Ale světlo

Tvé bludné jen nad výpary bahna kmitá.

Noc věčná za hrobem hnije Tvým: mně i za hroby svítí

slunce a bezpečná útěcha víry živé.

Tobě je duch jen snem; Ty nedáš prý másti se bájkou,

ni Lva divým řváním, ni tlukotem slavičím.

Sám ale zjevně pravíš, že nevíš, co pravda, co klam jest;

nutného všude jen návyku jarmo vidíš.

Ach takovýto vrtoch mým vůdcem býti nemůže,

nevěda sám, v pravo-liž, neb v levo kráčeti má.

Víc věru pravdy chová rada zvířat, než mysl vrtká

mudrce, jenžto neví, pravda co jest a co klam.

Sám sobě rány děláš napořád sebe bodaje dýkou.

Rovně tak Indický marně mučí se Fakír.

Nikde nemáš stání; sám útěše srdce ubíháš;

odpor nejvyšší lidstva idéi kladeš.

Vlasti domov neznáš; Tebe vábí harfa severní;

za zvuk ten jediný vše vnady vlasti by dals’.

Dráhu hledáš ztracenou; ta mizí Ti na západě temném.

Tě klame luna bledá; zoufaje věčně toneš. –

Dej mi ruku, krajane; světýlky svést se nedávej;

tať poutníka vodí do tmy a bezdna bahen.

Zbortěna harfa je Tvá; ztrhaných již netkni se strun těch:

tím, co Lumír, varytem břinkni a vlasť oslavuj!