Soli Deo!

Noc roste přede mnou a hvězdy tajemnou

svou září sladkého cos mluví ke mně;

tmou rozporů já otvírám teď duši svou,

co zavřela své všecky květy země,

jen Tobě, Bože můj!

Jak světlo zlacené se stínem rozklene,

cit-láva horoucí se nitrem valí,

a sny a touhy všedním žitím zkalené,

jak vlídné hvězdy svítí k tomu z dálí

jen Tobě, Bože můj!

Mé srdce puklý zvon, hlas jeho tichý ston;

teď poslouchám, ó jaká harmonie!

zda schýlil pták se výšin v jeho sklon?

a z hnízda jeho písní proud se lije

jen Tobě, Bože můj!

Den rozlil se už v tmách a slunce v hlubinách,

jich hrobku noc zamyká svými klíči;

když vše jsem pochoval už v těžkých ssutinách

v té noci nový život ztad se týčí

jen Tobě, Bože můj!

Jak loď jest žití spěch! a mojí vlídný břeh,

vy bílé hvězdy, veďte ji, kde leží;

teď bouřemi a přes víry, ó nech, ó nech!

ať okřídlena bez záhuby běží

jen Tobě vstříc, jen Tobě, Bože můj!