SOLIDARITA

Stín chrámu nebyl nikdy přísnější

než v onen den, kdy duše trpěla.

Zas muka stará v srdce ulehla,

ač dávno trápit mne už neměla.

Zas refrain starý chtěl svou píseň celou,

chorou a štěstím dávným neveselou:

V podivném tomto území

království boží vzejde mi?

Stín chrámu nebyl nikdy přísnější –

v něm staří bozi šli zas váhaví,

i paní šly, jež milovaly kdys

v čas mythickým jen sněním mlhavý –

jich očí zář můj refrain změnila...

(Ta píseň štěstím velkým nemilá!)

l v tomhle uzoučkém území

nějak má setba vzejde mi...

Však v zraky jak by odlesk moci slét’

a v paže jak by nová vzešla síla.

A pohan směje se, ač chrámu hrozí stín:

Jde čas, by doba bohy zaměnila!

Kdo trápíš se, jen k sopkám pohleď nebe

a pro svou slabost nezapomeň sebe!

I v tomhle prokletém území

radost jde s námi, se všemi.

A žebrák jde. A Galilejský s ním.

Vždy za dnem přijde smutná třeba noc.

A bídní jdou... Jde mimo celý svět.

Kdo nejvíc směje se, svou skrývá malomoc.

Hle, příteli! Lze sobě jenom žíti?

Krev bouří se a člověk chce se bíti.

Lze jíti v míru se všemi

v prokletém tomto území?

Stín chrámu nebyl nikdy přísnější

než chvíle té, kdy o vše staré šlo.

Každému chodci málem hledím v tvář:

Ztemnělo náhle jasné zrcadlo!

Jak dlaň by širá život zakryla,

svou hrůzou mámila, svou tíhou vábila.

I v tomhle maličkém území

leckdo svou úlohou oněmí...

Ten výkřik však! – Oh, snad se někdo smál,

že na psí štěknutí já v dlaně zatleskal!

– Muž v dlažbu opřel se, jde kára blíž a blíž,

nad koly praská naložená tíž –

však zvíře pomáhá a skoro vesele...

– Ven z chrámu teď, mé duše nesmělé!

O víře nové po skepsi

hovoří dneska tlama psí!