Solnok.

Solnok, Solnok – smutný hlahol Rakouskému vojínovi,

Nejsmutnější udatnému generalu Kargerovi –

Ač ztraceno jest bojiště – čest je mužně obhájena,

Také vítězosláva již Rakušanům navrácena.

Vše ostatní moc odtamtud byla ke Kápolně táhla,

Aby palmu tam květoucí smělým ramenem dosáhla –

Tam i všude v Uhrách statně zbraň císařská bojovala –

Windischgrätzova však hvězda k cíli nešťastnému zvala. –

U Solnoka opuštěný Karger mešká s malým vojem –

Damjanič se tajně v noci blíží s pohyblivým rojem –

S jiným sborem hrabě Vecsej spěšným krokem se přihání –

Voj Rakouský překvapený směle, udatně se brání.

Velebně se slunce vznáší nad krajinou zkvítající:

Jaké to ranní ptactvo sem tam bleskem lítající?

Jaké jsou to ranní zpěvy, jenž se děsně ozývají?

Moraně se oběť koná: vojska dvě se potýkají.

Sněhy trávě ustupují – zem se znova jarně zdobí –

Avšak jako pod sněhem též pod kvítím se tají hroby –

Velebně se slunce vznáší nad krajinou zkvítající,

Vrhá svoje zlaté střely na dvě vojska bojující.

Hej Poláci pod Vysokým dnešní bitvu započali,

S chutí na Slovanské bratry v vojsku Rakouském se hnali.

Jak se zaradoval Sarmat, anť Slovanskou krev prolívá! –

Mstivý osud na Poláka v bitvách Uherských se dívá.

I hned ve císařském vojsku bylo slyšeti volání:

„To Poláci! – žádné s nimi, žádné od nich smilování!

Hurrá, bratři, žádný pardon neberte a nedávejte!

Poláci to jsou, Poláci, bijte je a zabíjejte!“ –

Padaly na Polské bratry palaše Polských dragonů –

Hle čtvrtina lancierů byla užuž padla s koňů,

Neboť jejich lehké čapky chránily jim hlavy špatně,

Ale také jejich píky hejsa! bodaly vydatně.

Prápor myslivců Moravských počal na Maďary pálit –

Musí se rekovství jeho – ačač marné bylo – chválit;

Též Karlovi bojovníci*) stáli v krutém boji pevně,

A též hraničarský prápor dokázal hrdinství zjevně.

Dělostřelectvo císařské, ač má jen dvě batterie,

Ráz po rázu neunavně hromem do Maďarů bije;

Maďaři však ze čtyrycet kanonů do našich pálí –

Dlouho naši v hromobití jako skála pevně stáli.

Zatím po železné dráze parovůz jel do Abony,

Aby o tom přepadnutí zprávu nesl Ottingrovi;

Ten se svými rytíři se dal na cestu bez váhání,

Wallmodovci, Hardeggovci pospíchají na sedání.

K Solnoku než dorazili, mnoho zatím krve teče,

Je to na bojišti obraz kruté lidomorné seče.

Císařští opouštět musí most a táhnout se do města –

Kady táhnou – zrůžověla v okamžení celá cesta.

Také město Solnok vstalo proti vojsku císařskému,

Aby mocně pomáhalo ku vítězství Maďarskému;

Voj Rakouský bez ustání nepřátelům odporuje –

Avšak sedmkrát silnějším poznenáhla ustupuje.

Slyšte! – v dálce trouby znějí – radostné to zvěstování –

Českomoravští rytíři pospíchají na sedání –

Už se jejich bílé pláště, jejich zbraně v slunci skvějí,

Už je slyšet koňský dupot – blíž a blíže trouby znějí.

Ejhle tu se obraz mění – husaři hej bojechtiví

Letí proti kyrysníkům spěšně jako čerti živí;

Proti nim se železníci ženou žádostiví boje –

Ale hned se rozletěly kolkolem husarské roje.

Kyrysníci co zeď pevná Maďarský roj odrážejí

A svým bratrům obklíčeným mocně ku pomoci spějí;

Maďaři se zastavili, neb železná zeď jim brání –

Obě strany ustoupily – dokončeno je sedání.