SOLUS SIBI.

Nedat se zmást, kdy horkokrevná tlupa

se k tobě lísá, květ ti hází vonný,

v tvůj vůz se zapřáhne a s řevem cupá,

jak po úspěchu mladé primadonny –

a usmát se, když na to po té slávě

se s nůžkami zas žene hoch kýs čilý

jak učeň frizérský, jenž na tvé hlavě

své métier se vyučiti pílí –

dík, bozi, za to. Obojí jsem zkusil

a umím to. A hlavu v pýše zvedám.

Dál jdu, jak šel jsem. Šel jsem, jak jsem musil,

a místo své si komandovat nedám.

S tím světem jsme si byli cizí dosti.

Styk náš byl jenom: rána proti ráně.

K budoucna soudu hodím svoje kosti

a, doufám, také vítězné své zbraně.