Solus sibi

Když soumrak naklání se... nekvil: záhy, záhy...

když nesouzvukem přerván tichý nápěv tvůj,

když země žíznivá už nemá živné vláhy,

nežaluj, nežaluj...

Jen nebuď jako žebrák u kostelní brány,

co rány ukazuje, v chladném přítmí skryt,

a hlasem naříkavým, psanec znamenaný,

žebroní o soucit.

Když pyšná kajícnice najde zbožnou cestu

(už dávno zhasla sláva plápolavých dnů)

a hlas tvůj uslyší, tu v pohrdavém gestu

svou hledá almužnu

a pustí s výšky minci v napřažené dlaně,

však zrak se od tvé rány kvapně odrazí –

Nu, řekni, prosebníče, jak zní Anděl Páně,

když večer přichází?