Solveig

Trnové hroty rozryly mi skráň

a oči mé jsou tolik unaveny.

Vlož na hlavu mi milosrdnou dlaň

s úsměvem smířlivým a něhou ženy,

a šeptej píseň mi, jak zpívala

milenka dávná svému trosečníku.

I já jsem bil se těžce od mála,

porážek zažil dost i pustých křiků,

duhu jsem chytit chtěl a neměl nic,

i já jsem bloudil ve mračnech a chladem,

i já jsem chodil v smíchu plískanic,

i já jsem chodil těžkým listopadem,

a také slunce svitlo na pár chvil

a lesy zašuměly při měsíci,

i já jsem v duši úsměv zachytil

a lásku jako záblesk prchající –

Teď znaven jsem a chorý. Solveig má,

když večer stříbřitý se v jizbu vrací,

mou hlavu sevři svýma rukama

a zašeptej mi starou variaci:

Utiš se, utiš, hlavo zemdlená,

vždyť laskavý tě ukolébá sen,

a marná touha, bolest plamenná

vyvane navždy, budeš očištěn,

zář modravá tě měkce zaplaví,

daleké světy tebe pozdraví,

já tebe zkolébám i bolest tvou,

lehoučce usni, houpy, houpy, hou,

usíná všecko, bolest, víra, stín,

měkce tě skryje před světem můj klín,

i ty jsi nyní člověk bez jména –

Utiš se, utiš, hlavo zemdlená...