Solvet saeclum...

Na noze zemdlené s tou koulí galejníka,

již nad tvé kotníky přikoval první hřích,

ó rci, kam vlečeš se, v tmy jaké nové vniká

pouť tvoje, člověče, v sklon věku v mlhách zlých?

Máš síly bušiti svou zkrvácenou pěstí

na bránu století, jež sfinga před tebou

se tyčí, v zraku svém sen domnělého štěstí

pod nebes zářících lhostejnou velebou?

K těm vratům zavřeným, jež rozletí se zítra,

co neseš v klínu svém, co neseš v dlani své?

Snad tuchy příštích zor, skřivánky svého jitra?

Ne, děs a pochybnost a strach jen hruď tvou rve!

Já jinak tebe snil ve zmírajícím věku;

před branou století mně stanul’s athleta,

syn světla, ve kterém Bůh mluvil ve člověku,

cíl jehož právo jest a svatá odveta.

A zatím zdrásaný a krve pln a kalu

se smýkáš ve prachu do budoucnosti bran,

na tváři stopy slz všech marných idealů,

mdlý, desillusí sklán a bolestí svou sdrán.

To, k čemu mudrci minulých věků spěli,

co Kristus, Plato snil, do dneška snem ti jest,

být ve všem ryzí jen a vždycky člověk celý

a síti spraved’nost a lásku u všech cest.

Své pevně hájiti a klidně nechat cizí,

ctít bohy domova, však vesmír obejmout...

Ó jak mi líto je tvé zablácené řízy!

Jak pálí do duše a řeže jek tvých pout!

Být lepším bratrů svých, být silný a být dobrý!...

Ty sílu s násilím v předsudku prastarém

jsi změnil, pídimuž, jenž měřit chtěl se s obry,

jsa v jádru, čím’s byl vždy, tím starým barbarem!

Zisk, hnusné sobectví se z tvojí tváře šklebí,

moc pouhá s jícny děl tvou modlou velikou,

kam nelze srdcem, viď, lze ranou v tvrdé lebi,

vždy stačíš bodákem, kam nelze logikou.

S tou slinou na čele, na dlani s krví bratra,

tak bídně plazíš se ve příští století,

a hamižnosti sup tvá denně klove játra,

štěk fen, zlé svědomí, jde tobě v zápětí.

Čím být jsi moh’, čím jsi na sklonku doby naší,

oč zpátky šel jsi jen – ó změř tu propast sám! –

co všecky knihy tvé, v nichž símě věků raší,

tvé stavby, průmysl, tvé objevy? – Vše klam;

vše maska barbarství, jež stále v tobě žije

a snílky oslní na malou vteřinu,

co všecka věda tvá i všecka poesie,

když nenasytil jsi ni vlastní chudinu?

Vždy starý Atilla a Tamerlan se ozve

pod tvojí kulturou pozlátkem zářící,

leč dějin věčný duch jak na soud si tě pozve,

jsi Napoleon vždy před Moskvou hořící...