Sonáta

Večerní slunce hrálo pastorale

na houslích kmenů. Zvonil vzduch a mech,

naslouchal vítr, a vše kvítky malé

jako by lidsky ztajily svůj dech.

Večerní slunce v zeleň tkalo zlato,

déšť jisker zabubnoval o kůru,

a jako fléten appassionato

zněl k tomu s výšin akord azuru.

Večerní slunce posléz do údolí

hodilo v pozdrav třesknou polnici,

a nad jetelem, nad stíny a poli

finale lkalo, rudě hořící.

Pak hudba zhasla. Zima bylo náhle.

Zasvistil vítr, v dál se rozletěl – –

a přec je slyším, duhové a táhlé

ty zvuky houslí, violy a cell...

Tón zazní zas, jenž bouři ukonejší

a dávné hoře v spánek pohříží,

až přijde noc, ta lásky nejplnější

a k hrudi mé svůj smyčec přiblíží.