SONATA POTMĚŠILÁ.

Sníh tehdy byl tak přítulný a milý,

když v prvních spoustách měkce k zemi leh’ –

hořící vločky lehce tetelily

prsíček dívčích stonající dech

a tiše padaly – – – –

A bylo slyšet zasněženou plání

kráčeti první velké Umírání – – –

Zem dýchala jak ten, kdo k smrti stůně,

a čeká se, až vzúpí naposled –

Od polů dvou arktická táhla vůně,

v závratných výškách tiše crčel led,

a tuhl bezcitně – – – –

Klid usínavý v ustrnulé pláni,

a přes ni jde to velké Umírání – –

Již všechno zalehly ty spousty bílé,

a přísvit fialový po nich hrá –

Někoho pohřbily, kdo k nové síle,

k zázrakům novým tiše umírá

hluboko pod nimi – – –

Krok tlumí se a slova šeptem praví,

že umírá, kdo dřív byl silný, zdravý – –

A tkal se dál a dál ten rubáš bílý – – –

Svit věčných lamp pad’ ve strhaný hled –.

Tuhnoucí ruce křížem přeložili,

a čekali, až vzúpí naposled

zem třikrát ubohá – – –

Snad dřív, než noc krvavá světla shasne,

pod bílým rubášem dotrpí tělo krásné – –

A byly tehdy nálady tak smutné

a divné obrazy hrozily v tmách:

přátelská ruka u kořene utne

strom radostí, jenž mizí v hlubinách,

a kruhy menší se – – –

A kruhy menší se – – Kdo řekne jednou:

strom čistých radostí, jenž kdys zde stál,

osudu zkácen rukou bezohlednou?!

Však náhle přízrak podivný mne jal –

Kams do noci své zraky horečnaté

jsem přibíjel – – –

Co viděl jsem, zde máte:

Pojednou vše, co hromadila leta,

a pro co výraz marně chtěl jsem mít:

nemožnost spočinutí, skepse kletá,

a vše, co nelze teď už domyslit,

co nelze vyrvat bez prolití krve

a bez přiznání vlastní slabosti,

co srostlo s povahou se stotožňujíc

s přítěží předsudků a radostí,

(tak záhy ztrpklých) co se formovalo

jen zcela neurčitě v konturách,

to hrozné Mnoho a to hrozné Málo, –

před sebou samým příslovečný strach,

strach přede vším, co mohlo by mi vzíti

to poslední, na čem lpím jsoucnem svým,

a proč se pojednou chce tak! tak! žíti,

a spíjet se tím krásným tajemstvím – – –,

strach před rukou, jež zažehnout chce záhy

to bílé světlo hřejně bolící,

když skřížily se náhodou ty dráhy,

a neřeklo se, co lze doříci – – –,

strach před tím, že mi život v honu divém

i tohle světlo zhasne, zevšední,

až volat budu strašným vokativem,

nebude naděje, že se kdy rozední, –

– nebude naděje a bude pusto, pusto – –

nebude nic – – a už se nerozední –

celou tu hrůzu stoupající ve mne

jsem viděl tam v té noci temné, temné:

zabitou hydru v ustrnulé pláni –,

a přes ni jde to velké Umírání – – –

A vešli jsme –. Je pohádka má krátká:

Pokojík malý, čtyři vlídné stěny,

prsíček útlých plachá holoubátka

mrou úzkostí o ráj v nich uzavřený.

Pokojík – klícka, a přec tolik tají – – –

Básníkův portrait moh’ by mluvit více

o slzách, které v růžích umírají,

nad nemocným svým štěstím vzlykajíce – –

O nocech probděných nad jedním jmenem

ví sympatický poet – eremita,

o bolesti, jež v rytmu unaveném

tělíčkem slabým konvulsivně zmítá,

o snění růžovém, jež mosty klene

v budoucnost bílou, kterou sotva tuší

to krásně modré oko rozdivené

v extasi horující o splynutí duší – – –

Čím je jí svět? Ten ohromný svět vnější,

jenž duši její zimomřivou zmrazí,

čím jeho rozkoše, jež nezkonejší

a nepovznesou –, spíše k zemi srazí?!

Zda může dát jí v rozhodné té chvíli,

když mysl dlouhým trmácením klesá,

mohutnost posice a obří síly? – – –

Je v pokojíčku jako v klínu lesa –.

Nic nehne se –. A my tak tiše stáli.

Vzduch reminiscencemi nezvířil se pranic –.

To jenom že jsme časem vzpomínali,

za těmi zdmi co šílených je štvanic –.

A zde tak svato – –, že jsem bál se zeptat,

proč s duše padá zázračně tak tíseň – – –

A myslím, že mi stěny chtěly šeptat

dojemně smutnou norskou lásky píseň – – –