Sonet bizarrní.

Mně protiven jsi, bílý měsíci,

s tou hloupě sentimentální svou tváří,

strašidlo hvězdné, věčně bloudící,

ty nepohřbený mrtvý samotáři!

Prý milují tě ještě básníci –

oh, ti snad, jenž též cizím světlem září,

prý těšíš duše láskou nyjící –

to’s pravý symbol, měnící se lháři!

Já nenávidím tebe. V jizbu mou

ty záříš září sinou, studenou,

v té chví cos, jak puch dálné mrtvoly –

ó já bych strh’ tu tvář tvou civící

a pohodil jí ve prach v ulici

k hře drobným dětem, když jdou ze školy!