SONET ČASOVÝ O KRITICE.

Ó, kritika, jež má tak ostré zuby,

jest pes, jenž hlídá cestu k Parnasu,

nezvítězí-li její štěkot hrubý,

tož poetovi skočí do vlasů.

Ta kritika, ta slízá veršů rosu,

a do lýtka pak kousne trhavě;

též po mně chňapla, spolkla sonet – vosu –

ten do tlamy ji bodl krvavě.

Leč kritika nezhyne nikdy hlady

a jako jezuit vždy ví si rady:

„Že prý v mém verši není vtipu šíp.“

Též redaktoru šeptá cosi rtoma:

„By sonety mé zavřel hezky doma,

že bude – pro mne mnohem líp!“