Sonet časový.

Je každá báseň kázní, příteli,

ty světu se jí třeba nezavděčíš,

leč jistě nějakou svou ránu zléčíš,

o které druzí tuchy neměli.

Což rána – ta se časem zacelí,

ať před svým Bohem v tiché dumě klečíš,

ať orlem letíš v kruzích stále větších,

vždy tobě bude jako oceli.

Čist, nepoddajný vyjdeš, neoblomný.

Co kázeň jest, je velké dobrodiní;

to nechápe-li kdo, být nemůž’ skromný.

Vždyť krása deptá vše, skráň každou stíní,

jak zjevení klín její šlehne hromný

všem v hruď – Je vinou tvou, že jsou tak líní?