Sonet cynický.

Oh, tenkrát naivní byla jako dítě,

ten vzdušný zjev se vždy jak mlha nes’ –

(mám, tuším, staré verše o tom kdes

a nevím – snad jsem zbožňoval ji skrytě).

A čas je lotřík, jenž vše krade lítě

a z okradených rád si ztropí ples:

po dlouhých letech potkal jsem ji dnes

a mluvili jsme leccos spolu hbitě.

A jaký dojem já si u ní schoval

dnes, nevím; ona není změněná,

a já přec pamět svoji opravoval:

Ten vzdušný zjev – je zatím hubená,

ta naivnost – je to hloupost bez ostychu...

Bodlo to v srdci... Ale je to k smíchu...