Sonet de vanitate.

Zrak báby mé prý modrým leskem hrál,

vlas její černým, čelo sněhobílým,

prý básníř jeden o ní znělku psal

způsobným tehdy slohem roztomilým...

V zrak kalný já se bábě zadíval,

v to čelo žluté s vlasem řídkým, bílým,

ten sonet, psaný švabachem, jsem znal,

ten ponoukal mě k žertům rozpustilým...

Dnes teskno mi, že vše tak pomíjí,

že vůně veršů, čela lilií,

i mně dnes drahých, neušetří čas,

že směšným bude veršů těchto zvuk,

že nad tím svadlým čelem jednou vnuk

též řekne: vanitatum vanitas...