Sonet dedikovaný slunci.

Ty věčný ohni, může, smí-li z dáli

zaletnout k tobě chabých veršů pár –

vpij je, jak z květů, které rozpukaly,

as vpíjíš vůni v pruhu světlých par!

Mé verše též jen ve tvém teple zrály,

má duše trpkosť, tys jim dalo žár,

já dal svou krev, tvé blesky život daly

a dech a tep v těch mrtvých liter tvar.

Sám žiji tebou. Všecko, čím zde jsem,

je z tebe, tvé. Jsem jedním paprskem,

jenž z tebe kmit’ a zapad’ kams v kout šerý.

A šedou věčnosť, aether, hvězdné vlnobití,

zem, na ní vše, co jen se zove žití,

pronikl, prošel a žil v žití efemery!...