Sonet do památníku.

Rci, kalich duše tvé, tak božsky krásný,

pro koho kvete v žití dlouhé pouti?

Jen děti zlíbat, chotě obejmouti,

je dost i málo, by byl člověk šťastný.

Chce srdce víc, háv jeho tmavořasný

se každou bouří více musí vzdouti.

Však marné vše, zpět k povinnosti plouti,

v ten přístav poslední, cíl všeho jasný.

A srdce vadne, děti rostou zvolna,

muž dávno sestár’, zvyk je denním katem,

snem skoro náklonnost je obapolná.

Proč žít a k čemu? – A přec v citu svatém

dál pouta líbáš, výčitka co bolná

vře horkou slzou. Nech ji, ať je blátem!