Sonet dušičkový.

Ta smutně tklivá nálada!

Už o ní psalo jiných mnoho

a líp. – A tak mě napadá:

Má duše, nechme dneska toho!

Co taky psát? Těch věnců pár –

to finale už jenom pouhé,

jímž končí kdes pár slunných jar,

a někde utrpení dlouhé.

A myslit na smrť? Stará věc,

teď z klidu nás už nevyruší. –

Leč smutek zvláštní je tu přec:

že jednou všichni mrtví tito

veliké touhy měli v duši. –

A těch mi je dnes nejvíc líto.