Sonet elegický.

Ne, toho člověku už líto není,

co je teď pryč a co se nevrátí...

Ta mladost, láska, žhavá krev a snění,

vše, čím se chtěl kdys pyšně blýskati –

to jest jen daň, již z toho živoření

v bezednou věčnost musí zaslati,

čas sbírá ji, a člověk bez nucení

ji konečně přec celou zaplatí...

Však život hamižný i zbytky malé

nám exekvuje ještě dál a stále,

a pěkná útěcha nám zbývá teď:

Že jako my i jiní jeví zraku

ten obraz bílých kdysi stříbrňáků:

ráz otřen a jím svítí všední měď...