Sonet-epilog čtenáři.

Já psal, tys čet’ a, jak to často bývá,

přátelství kvítek mezi námi zkvet’,

a proto slušno, bychom slova tklivá

si při rozchodu řekli naposled.

Ty víš, můj drahý, že už řadu let

ten sonet báječné žně u nás mívá,

však velcí mistři požnou všecko hned,

když přijdem my, už strniště jen zbývá.

Tož nelze klasy vzácných pravd a rad

ti na těch stránkách bujně předkládat

a proto, prosím, kytici tu vem –

je to jen chrpa s rudým koukolem,

to krvavé v ní jen mák planý jest –

tak, jak to roste podle prašných cest...