Sonet – epilog.

Jak člověk slušný, autor zdvořilý,

můj čtenáři, před touto zimou lednou

se loučím s tebou! (Zimu prožili

jsme již, však jsem to také popsal jednou.)

A jest-li moje verše zvířily

v tvém nitru stesk a bolesť bezprostřednou –

pak tisknu ruku ti... my platili

as stejně cenu živoření bědnou.

Však jest-li klidně’s desky jejich sklopil,

nic necítil a pranic nepochopil –

pak skloň sluch k hlasu mému věštčímu:

Jsi šťastný tvor a nevyboč z té dráhy,

plať daně, střídmě jez a spat choď záhy

a teplý oděv kup si na zimu!