Sonet-Epilog.

Má rolnička v té knize nejvíc zvoní,

tož, čtenáři že s bohem dát mám, cítím,

však nevím, zdali mezi tímto kvítím

dle jeho choutky líbezně vše voní.

Já za to nemohu, že mému koni

sed’ tenkrát rozmar v sedlo, s ním se řítím,

ať potlesku, ať hany vlnobitím,

kde, písni, čisté zdroje tvé se roní!

A víno mé když mnohým příliš sladké

a mnohým ostré zas, já pravím klidně:

ať tvoří sám, kdo ve všem najde chyby.

Nu mračte se neb usmívejte vlídně,

to jedno! pán můj v pouti žití krátké

chce žít a pět, jak jemu jen se líbí!