SONET EVŽENU ONĚGINU.

Po kolikáté k tobě již se vracím,

ty milovaná básni Puškinova!

Vždy tvojím kouzlem upoutána znova,

daň obdivu ti znova vděčně splácím.

Vše v tobě je, co ztraceno již v žití:

cit mladé lásky; známá scenerie

jak drahá tvář, jež v paměti nám žije,

vstříc ruské vísky idylkou mi svítí.

Vše v tobě je, co v žití ještě zbývá:

vzpomínka bolná, úsměv ironický,

vtip pohrdavý, v němž se hořkost skrývá,

i marný stesk, jenž stínem provázívá

v sad rozkvetlý i boulevard šumný vždycky.

Jde život vpřed, zrak v minulost se dívá.