SONET GENERAČNÍ A VĚNOVAČNÍ

On slabosti své sensitivnost říkal,

byl sobcem nestálým a rád se Gramem zval,

cit, který přec mu někdy v srdci vznikal,

jak nevítaný plevel vytrhal.

A když jej zhubil, hlasně zanaříkal,

do hádky s vesmírem se při tom dal,

v ní bohům obstárlým i novým tykal –

a nad vše miloval ten velkohubý žal.

Teď zestárnul. Žeň pozemská je skoupá.

Ďas vem již všechny velkohubé žaly

a ďas vem gloriolu mučedníka!

Lhář nelže již a poctivě si říká,

že k šedinám je ozdoba to hloupá –

však gloriola přirostla – a pálí...