Sonet genrový.

Ten modrý arch – sta hromů – teď ho stih’

v rozkvětu síly... vztek a vzdor tu marný,

svlek’ uniformu, hluboce si vzdych’,

pensisty život začal jednotvárný.

Dni jako moře... každý smuten, tich,

a život jak lán pouště suchopárný;

tu jednou z rána vzrušeně se zdvih’

šel, byt si najal zrovna u kasárny.

A znovu žil. Den co den v okně stával

a zíral na dvůr, rekrutů kde šik

byl honěn v před a v zad a v levo, v pravo –

při každé chybě zlostně pěstí mával,

klel neustále, někdy hlasně vzkřik’

a zřídka jenom mručel: Hoši, bravo!