SONET HYMNICKÝ.

Květino zázračná, v níž v nocích exotických

svit usnul měsíční, jíž ze dna kalichu

třpyt rosné krůpěje se line potichu,

zjemnělý, vlhký lesk stišených vášní lidských,

má ženo nádherná, sne lásky graciésní,

s jiskřičkou slunečna vlašského nebe kdes

v své krve zážehu, má tichá píseň dnes

než rythmem krásy tvé, už v srdci ani nezní.

A v moře duše tvé se potápěti vždycky,

kde rozvlněný cit tak zpívá harmonicky,

a chytit paprsek, jenž zapad v korál snění,

jej zvednout, vzácný šperk, nad všedno denních shonů,

záhadou hlubin tvých den osvětlit si v skonu –

v mé touhy posledku cíl vítěznější není.