SONET INTIMNÍ.

Den po dni monotonním spádem splývá,

můj roste hoch a na vdavky je dcera;

změť mračen vybouřených za mnou šerá,

jen pozdní slavík resignace zpívá.

A žiju, jako žil jsem odjakživa,

jen zdá se mi, že volněj z mého pera

můj starý vzdech i tužba moje sterá

ne v květné listy se, leč v žulu vrývá.

A cítím, jednou bude tato žula

tím kamenem, jenž na mou rakev klesne,

pak zbudou po mně slabé upomínky...

Snad ruka zmdlí, jež okovy mé kula!

Proč kula je? – A proč tak byly těsné?

vnuk zeptá se... Kol ticho – ani zmínky.